Novinky

Koncert v Lukavci u Pacova

V sobotu 9. května vystoupí Jiří Bílý a Michal Röhrich na slavnostním otevření nové expozice Antonína Sovy.

Jiří Bílý v Českém rozhlase

Ve čtvrtek 5. 3. 2015 byl Jiří Bílý v Českém rozhlase Regina. Poslechněte si záznam.

Stará synagoga / 16. 10. 2014

Bílý - Röhrich jako hosté na koncertu Vlaďky Bauerové.

Sova v Plzni / 25. 9. 2014

Slavnostní koncert k narození básníka Antonína Sovy.

AŽ PŘIJDE ČAS

foto

Pohoda

foto

Ještě větší pohoda

foto

Bez komentáře

foto

foto

Muzika...

Voda se zavřela a moje propůjčené tělo obklopil chlad. Ten pronikal hlouběji a chtěl se dostat až k mé podstatě. Ale jak se něco může dotknout něčeho, čeho jsem se ještě nedotkl ani já sám ? Ani já sám jsem se svého JÁ, své podstaty, možná ještě nikdy nedotkl. A nebo jen na mizivý, letmý okamžik. Nevím.

 

   Neboj se! Hlas z dálky mi přesně udával směr, aniž bych ho slyšel, a přesto jsem ho vnímal všemi svými smysly a tak důvěrně ho znal. „ Proč věcem skutečným nedůvěřuješ a věcmi, které neexistují , se řídíš ? “

 

   Byl jsem malý kluk, který sem, do tohoto nehostinného místa, nechtěl. Ano, tohle jsem vždycky cítil, ale neznal jsem důvod. Ještě dlouho po svém příchodu jsem se uměl vracet tam, odkud „TO“ přichází a zase se ve správný a přesně určený čas   vrací. Chodil jsem si odpočinout. Asi tak, jak jsem později ve svém životě viděl chodit odpočívat staré unavené lidi na lavičku v parku. Stará, mdlá a vyhaslá světla, toužící ještě naposledy někomu posvítit na cestu, ještě naposledy k něčemu být.

   Měl jsem se naučit, že všechno ztratit, někdy znamená všechno získat. Měl jsem se naučit, že přání jsou příčinou veškeré naší bolesti. Měl jsem se naučit dotýkat se věcí, které budu možná někdy umět pojmenovat, anebo se jim alespoň slovy přiblížit. A bylo toho ještě mnohem a mnohem víc. Otevřená brána nekonečného prostoru, který děsí nevidomé a uklidňuje vidoucí.

 

   Vyrůstal jsem jako semínko uložené v černozem. A „zahradník“se staral, a dával všeho mírou vrchovatou. Kolem sebe to nejhezčí světlo, bezpečí v mém uzavřeném světě, který jsem nikdy neměl opustit a který byl mým požehnáním a zároveň prokletím. Kruh.

Ruku v ruce radost se smutkem, bezpečí se zmatkem, život se smrtí. Start a cíl. Jedno proti druhému. Duální svět, svět protikladů. Vše zdánlivě oddělené a přesto tvořící jednotu. Tedy kruh.

 

   Bál jsem se otevřít oči. Teplo a blízkost vystřídala zima a pocit odtržení. Pupeční šňůra, zatažená jak smyčka kolem krku, zdroj života mých 9 měsíců, mě paradoxně dělila od mého „odděleného“fyzického života. Čím víc jsem se mu blížil, tím víc jsem se mu vzdaloval. Čím více touhy po svobodě, tím více připoutání. Čím více touhy po svobodě, tím více strachu z ní. A tak už to mělo zůstat napořád.

   Na TENTO, nebo ONEN svět, do skutečnosti, nebo neexistující představy, jsem nevstoupil sám. Tiše a váhavě cestu za světlem prošel přede mnou můj bratr. To byla snad jediná chvíle, kdy jsme byli opravdu rozděleni. Mě zdržel možná strach z neznámého, možná má zbabělost a touha schovat se. Ale to nelze, věčný řád je neúprosný. Nemilosrdně, a přitom z vlastní vůle, jsme vrženi do světa TOHOTO, abychom se stejnou neúprosností vlastního rozhodnutí byli vrženi do světa ONOHO, ztráceje přitom přehled, který svět je ONÍM a který TAMTÍM. A tak jsem byl i já, sice se zpožděním, ale přesto, vypuzen z matčina těla a křikem se připojil ke svému spoluzrozenci, bratru ve zbrani, který venku zpíval už půl hodiny, označen číslem na pravém stehně tinkturou fialové barvy, to kvůli možné záměně, a čekajícím na mou společnost.

 

Stali jsme se přáteli a jeden druhému průvodcem i rádcem v čase našich dní pozemských. A to v dobrém, i ve zlém.

 

foto

Kámoši...

 

 

"Záleží jenom na tom,
jak je v nás.

Nikde jinde."
(R. Havel)