Recenze Vladimír Vlasák
Bílého písně jsou zdravé a čisté
VLADIMÍR VLASÁK
Nestává se u nás, aby debutový projekt byl tak vyzrálý, jasný a hotový jako album Jiřího Bílého nazvané Neptej se. Interpret a autor všech písní byl kdysi zpěvákem kapely Hokr a členem skupiny Kurtizány z 25. avenue; z ní mimochodem pochází i skladatel Tomáš Vartecký, který se podílel na vzestupu Anny K.
Dřívější rockový hřmot ovšem nevylučuje nynější komorní zvuk, sytě strunný a sugestivně naléhavý. Jako by se divočejší energie proměnila, vsákla kamsi hlouběji a protékala ve spodních proudech. (ostatně: skrytá místa bývají přitažlivější a totéž platí i pro Bílého písně, ponořené kamsi do tušených zákoutí hudby i textů; podobně jako se pod hladinou skrývají prahy kontinentů.
Muzikantsky je to spojení kytar s baskytarou či violoncellem, rytmus písní zdůrazňují měkčí perkuse a melodie korunují dvojhlasy. Formálně tedy nejde o nic nového, ale Bílý v každé notě dokazuje, že zdravá hudba se nutně nemusí skrývat za modernistickou vizáž. Doprovodné nástroje do značné míry určily její příjemně starosvětský styl, který se sotva vejde jen do označení folk a jenž dává posluchači pocit nezvětralé stability.
Rozvibrované struny violoncella dávají písni Pochod na Golgotu vnitřní dramatičnost a v archaických mezihrách ji vracejí kamsi do minulosti, ale rytmus a pocit je přitom veskrze současný. Dojem z cyklického opakování věčných témat „zub za zub, oko za oko“ – jak se praví v textu – je naprosto věrný. Bílý se umí napojit na vážnější, možná biblické nebo osudové věci, aniž jimi písně neúnosně zatěžkal. Obvyklé folkové klišé – tedy mudrování, kázání a poučování prostřednictvím muziky – je mu cizí, třeba i tehdy, když zpívá „jakej Bůh je nahoře, takovej je na zemi“. I boží skladba Óm, která hovoří o tom, že se vše rozplyne a „zbyde jen čistej tón“, má sympaticky civilní provedení. Přitom vyzařuje vyrovnanou a harmonickou energii. Milostné písně, třeba Dlouhá noc, Košilka nebo Kruh, získaly stejně prostý tvar, jen tóny jsou možná ještě čistší a znělejší. Každá skladba přináší nějaký přesah: osobní témata přirozeně přecházejí v obecná, nebo naopak. „Prej všechny cesty vedou do Říma, jen sejde na tom, kde kdo ten Řím má,“ zpívá Bílý v písni Uzda.
Je to vybroušená deska, která v sobě nese styl i výpověď. Taková u nás dlouho nevyšla.